Jitka Hermannová

Když mám mluvit o Síti, nemohu nevzpomenout na mateřské centrum Na Poříčí, první mateřské centrum v ČR, kde pro mne celý příběh začal. Poprvé jsem sem přišla někdy během roku 1992, tedy záhy po jeho založení. Poprvé jsem se zde také setkala s Rut Kolínskou a tohle setkání, s Rut a mateřským centrem, do velké míry ovlivnilo celý můj život. Moje vzpomínky na dobu před třiceti lety se tak úplně nekryjí s dnešní kritickou interpretací "divokých devadesátek". Prožívala jsem ten čas opojena vytouženým mateřstvím, čerstvě nabytou svobodou a nadějnými vyhlídkami, které se nám všem otvíraly. A dobrovolnická práce v mateřském centru s lidmi podobně naladěnými byla, dle mého, ta nejlepší cesta k dosažení cíle: vytvořit svobodné, tvořivé, spolupracující a podpůrné prostředí pro nás samotné, naše děti a rodiny, s ambicí ovlivnit tak celou společnost.

Myšlenka mateřských center se pochopitelně rychle šířila a s tím stoupal i počet nově vznikajících mateřských center v ČR. Úměrně tomu rostl i objem práce, která s praktickou i metodickou podporou mateřských center souvisela a které se Rut věnovala současně s prací v MC Na Poříčí. Kromě toho Rut usilovala o propojení českého hnutí mateřských center s podobnými svépomocnými podpůrnými ženskými skupinami v zahraničí. Bylo zřejmé, že je jen otázkou času vznik zastřešující organizace, která by institucionalizovala podporu mateřských center, hájila zájmy rodiny ve společnosti a zastupovala české hnutí mateřských center na mezinárodním fóru.

S Rut jsem spolupracovala už v mateřském centru a byla to pro mne spolupráce radostná. Byla jsem proto velmi potěšena, když mě Rut vyzvala i ke spolupráci na záležitostech tehdy ještě neformální sítě MC. Pracovní zkušenosti, které jsem na tomto poli získávala, byly nepopiratelné, nicméně to, na co vzpomínám nejraději, jsou pionýrské začátky čirého dobrovolnictví v mateřském centru a posléze u Kolínských doma, kam se musela z kapacitních důvodů přesunout agenda neformální sítě. Záhy do našeho "výkonného" týmu přibyla významná posila v osobě Lucie Slaukové a s postupnou profesionalizací Sítě se nám také podařilo získat první oficiální kancelář. Byla to doba naplněná radostnou prací, hledáním, setkáváním a sdílením a jsem moc ráda, že jsem ji mohla takto prožít. Dnes na ni, zpoza komínků knih, vzpomínám s vděčností a láskou. A vzniklá přátelství, která přetrvávají dnes už desetiletí a překračují generace, jsou mi toho stálou připomínkou.

Jitka Herrmannová