Ludmila Langrová

Mateřské centrum v Žamberku jsem spoluzakládala se skupinou ostatních matek na mateřské dovolené v roce 1996. Nebyla jsem tam dlouho - po uplynutí mateřské jsem se ještě před rokem 2000 vrátila do práce. Centrum už pak pod vedením Dany Hubálkové vyrostlo v úžasný životaschopný organizmus, který teď pod názvem Cesta pro rodinu zaštiťuje a organizuje projekty, které zlepšují kvalitu života nejenom maminek a jejich rodin, ale mají výrazný dopad v různých oblastech života v našem městě i okolí. O tom by ostatně Dana mohla dlouze vyprávět. Já se pokouším být alespoň částečně užitečná ve správní radě.

Co mne mateřské centrum přineslo? Je toho opravdu hodně. Především pocit sounáležitosti s ostatními matkami, vědomí, že jsme na stejné lodi, že žádná z nás není dokonalá. Že se můžeme vzájemně podporovat, odpočinout si od rutiny někde mimo svoje čtyři stěny, že všude je něco, a nakonec bychom asi svoje těžkosti a výzvy (čti manžele) neměnili za jiné.

Také jistotu, že při návratu do práce nebudu zaskočena technikou, kterou tam v mezidobí nainstalovali, že zvládnu časový stres, plánování, prostě jsem připravena se potkat s úkoly pracující ženy a matky.

Naše děti z centra nakonec profitovaly více, než se tehdy zdálo na první pohled. Vyrůstaly v kolektivu jiných dětí ještě před nástupem do školky, to znamená, že se velice přirozeným způsobem mohly socializovat. Bylo to možné bez úzkosti, kterou by jinak zažívaly, pokud bychom my matky nebyly k dispozici opodál a dostupné. Každé dítě si tak vlastně samo intuitivně určovalo čas a vzdálenost od rodiče a tím se přirozeně separovalo. Učitelky ve školce nám pak říkaly, jak je znát, které z dětí si prošlo mateřským centrem.

Vznikala přátelství, která přetrvávají, nejenom mezi matkami, ale i mezi dětmi. Z nich jsou teď už dospělí mladí lidé, ale ví o sobě a přátelí mezi sebou dodnes.

Pro mne samotnou to byly nezapomenutelné roky, kdy jsem se opakovaně žasla nad sílou mateřského společenství, kdy jsem byla hrdá na ty ženy kolem sebe, které neúnavně organizovaly jednu akci za druhou, jezdily na tábory, psaly projekty, hledaly další zdroje, vystupovaly v médiích apod. Občas mi nějaká okrajová záležitost připadla za úkol, ale většinou jsem se jenom snažila nezaclánět a podporovat.

V určitém momentě byl vznik Sítě mateřských center logickým vyústěním snah o zastřešení a informační propojení všech center, která do té doby vyrostla jako houby po dešti. Vzniku Sítě jsem ještě mohla být osobně přítomna a moc si toho vážím. Nějakou dobu jsem pak byla účastna aktivit Sítě, pak ale převládly pracovní povinnosti a já jsem se pomalu ze Síťových povinností vyvazovala. S lehkým svědomím, protože jsem viděla, jak skvělé ženy to dále vedou, jak zvažují, do čeho se pustit, kde se zase neangažovat... potkala jsem tam i několik výrazných osobností, už nejsou mezi námi, ale jejich vklad je nezapomenutelný a já jsem moc vděčna, že jsem byla při tom, kdy nás při různých příležitostech navštívili.

Síť se mezitím rozrostla do organizace, která je respektována společensky a politicky, má dosah na tvorbu a prosazování nařízení a zákonů souvisejících s rodinnou problematikou - to byl ostatně jeden z důvodů, proč vlastně kdysi vznikala.

V neposlední řadě jsem hrda na to, že se osobně znám s Rut Kolínskou a mohu ji považovat za sobě blízkého člověka. Už od doby, kdy jsme otevíraly první mateřské centrum a přijela nás do našeho odlehlého malého městečka osobně pozdravit a povzbudit, jsme v kontaktu, teď už občasném, ale umím si představit, že bych ji měla ráda a respektovala i jako hlavu státu.

S úctou Lída Langrová